čtvrtek 10. července 2014

Moje empírová šněrovačka

Správný vzhled historického oděvu se obvykle odvíjí od toho, co máte pod ním - ostatně i dneska na tom záleží...
Takže jsem při svém nadšení pro empírové oděvy rozhodně nehodlala začít odshora, ale odspodu, tak jak se to má. Nejdřív košilkou, která zároveň chrání šněrovačku před potem a nečistotami, zároveň přispívá k její funkci; potom byla na řadě právě šněrovačka.
Přiznám, že výroba tohohle kusu prádla mi trvala asi čtyři roky, ale to je především tím, že jsem na něm často vůbec nepracovala... Taky mi trvalo sehnat konopný provázek na vyztužení (nevěřila bych, jak těžké je sehnat tak obyčejnou věc - v mém malém městě ho vůbec v žádném obchodě neměli, všude jen samá třepící se juta). Čili nějakou dobu to rozhodně trvá, zvlášť když to jako já vezmete z gruntu a šijete to celé v ruce, ale těmi čtyřmi roky se nenechte vyděsit. :-)



Tak tedy, takhle nějak vypadalo spodní prádlo v první polovině 19. století (podobné šněrovačky se nosily až do 40. let, i když s obměnami tvaru). Pokud si v nějaké knize o dějinách odívání přečtete, že dámy v empíru odložily korzety (a všechny české knihy, které jsem měla v ruce, to tvrdí), zas tak moc tomu nevěřte. Jak a co a proč přesně, to si nechávám na další příspěvek.
Teď stačí vědět, že empírové šněrovačky, na rozdíl od barokních / rokokových i potom viktoriánských korzetů, kde byl známý důraz na štíhlý pas, především podpíraly a oddělovaly prsa (na rozdíl od kónických rokokových korzetů, které byly vpředu hladké) a na štíhlý pas nebyl kladen zase takový důraz (spíš na obecně štíhlou, vzpřímenou postavu).
Nebyly také tak pevně vyztužené - většina dochovaných šněrovaček z téhle doby používá techniku provázkové výztuhy (v angličtině to najdete pod názvem cording). Další výztuhou pak bývala plochá dřevěná výztuž v "kapse" vpředu (anglicky se té výztuži říká busk, český ekvivalent je nejspíš planžeta - víc taky příště). Občas tu a tam i pár kostic, ale rozhodně mnohem méně než dříve.

To podpírání je skutečně podstatné a výrazné - když si člověk při prohlížení starých obrazů dává pozor, rozdílu si všimne. Kdo to hned nevidí, snad pochopí při srovnání:

 
Já v moderní podprsence 

Já v empírové šněrovačce


 
 Mademoiselle Caroline Rivière - Jean Auguste Dominique Ingres, 1806
 Na tomhle obraze mi to bylo poprvé nápadné. Kvůli její podivuhodně široké hlavě a velkým očím jsem to měla za celkovou uměleckou licenci, ale když jsem si toho všimla i jinde a dozvěděla se o reálné existenci empírových šněrovaček, došlo mi, že za tím bude něco jiného...


Svůj střih jsem si tehdy vytvořila sama na základě odkoukávání ze šněrovaček na muzejních stránkách (nejvíc asi na stránkách Metropolitan Museum - musíte se tím probrat, abyste našli ty správné) a tohohle návodu (anglicky; a je míněný především na viktoriánské korzety bez klínků, takže jsem si trochu vymýšlela). Švy jsou rovné a celá šněrovačka dost "svislého" tvaru, kromě projmutí na zadních okrajích. Tvarování vzniká hlavně vloženými klínky, na prsou a na bocích. Trochu podobný střih, i když vzatý z o něco pozdějšího korzetu a víc naopak projmutý po stranách, zveřejnila Katherine - Koshka-the-Cat tady, včetně návodů na šití. Tím jsem se taky dost do začátku inspirovala, i když mám dojem, že návodu jsem se moc nedržela. (Možná by to šlo snáz, kdybych to udělala.)


Klínek vlevo přišitý "navrch", klínek vpravo všitý mým původním složitějším způsobem "dovnitř", který vyžadoval dvojí prošití. Ani jedno z toho není úplně stejné, jako to dělá Katherine... ta předvádí něco mezi tím (přiložit klínek pod prostřižení, ale prošít jen jednou svrchu). Doporučuju řídit se jejím příkladem a ne mým. :D
Dole ve špičce jsou klínky ještě zpevněné kroužkovacím / smykovacím stehem. To se na historických šněrovačkách dost často vidí a dává to smysl - je to vůbec asi nejnamáhanější místo, kromě šněrování.
Monogram jsem si vyšila na místě, kde jsem se píchla do prstu a na šněrovačku ukápla kapka krve... (Šití je někdy trochu morbidní záležitost.) Monogram není asi vůbec historický - co jsem tak viděla, vyšívaly se tehdy spíš křížkovým stehem. Takhle to dopadá, když něco šijete dost dlouho na to, abyste na konci měli o věci mnohem lepší představu než na začátku.

Tím dlouhým šitím mi nastal ještě jeden problém - šněrovačka mi byla moc těsná přes prsa. Vložila jsem mezi původní klínky ještě jeden, následkem čehož mi byla zase moc volná a ukázalo se, že můj původní tvar klínku je špatný - rozšiřoval se moc brzo dole, následkem čehož... no, posuďte sami:


Takže jsem musela trochu upravit tvar a teď to na rubu nevypadá tak hezky hladce, jak jsem se původně snažila:


Ale myslím, že to nakonec dopadlo dost dobře. :-) Ty dva klínky na vnější straně jsem nechala v původní podobě, funguje to tak hezky.

Jako historický doklad, že tři klínky jsou možné (většinou vidíte jenom dva), mám tenhle korzet ze 30. let 19. století. Inspirovala jsem se jím nadvakrát a vyztužila "košíčky" vertikálně mezi klínky, podobně kde ten korzet má kostice. Myslím, že to pomáhá, i když nutné to asi není.


Moje šněrovačka je vyrobená ze dvou vrstev bavlněného damašku (= starý povlak na deku), šitých převážně samostatně, a má v sobě výztuhu z konopných provázků, všitou mezi ty dvě vrstvy. Obojí materiál má trochu pochybný historický základ. Bavlna už se rozhodně v té době používala, ale žádnou damaškovou šněrovačku z té doby jsem nikde neviděla, všechny jsou z hladkých a nevzorovaných látek. Často ale z látek atlasové / keprové vazby, což jsou právě vazby použité ve vzoru mého damašku.
Muzejní exponáty neuvádějí konopný provázek, když už, tak spíš lněný. Ovšem lněný provázek se u nás většinou dá sehnat tenký potravinářský a to bych všívala věčnost - a navíc by to nebyla podle mě tak pevná výztuha. Konopí není vyloženě doložené, ovšem rozhodně se u nás na něco aspoň vzdáleně textilního používalo (viz píseň Andulka konopí močila ;-). Vzhledem k tomu, že to přes snahu o historickou věrnost dělám jen a pouze sobě pro radost a že z našich krajin nemám o empírových šněrovačkách vůbec, ale vůbec nic (kromě pár obrazů a dochovaných šatů, které mi svým zvýšeným pasem a poprsím dokazují, že něco se pod těmi šaty nosit muselo), myslím, že je to vlastně dost jedno. Konopný provázek je totiž hezky kompaktní a dobře snáší vlhkost, takže když pominu, že občas trochu pouští barvu, je to ideální výztuha.


V celé šněrovačce mám jenom dvě kostice, vzadu u šněrování - i když je možné, že po nějaké době nošení zjistím, že budu muset přidat i k postrannímu švu. Nějak se mi to vrásní - což je sice pro tyhle míň vyztužené šněrovačky naprosto normální, ale možná se mi to přece jen vrásní moc.

Kostice velrybí se dneska podle všeho dají nejlíp nahradit plastem. Tip od naprosté většiny zahraničních historických kostymérek je, že perfektní náhrada jsou plastové vazače kabelů. Dají se koupit v obchodech s potřebami pro elektrikáře nebo řemeslníky (což je pro dost lidí, a zvlášť tady v České republice, mnohem snazší než po čertech ďáblech shánět specializovaný obchod s potřebami na šití korzetů); mají různé šířky a délky; dají se - vyzkoušeno - ustřihnout i silnějšími nůžkami a zahladit pilníkem na nehty; nejsou nijak drahé. A pro osoby se sklonem k recyklaci - dost často se celkem pěkné kousky povalují kolem stavenišť. ;-)


Planžeta se strká do "kapsy", kterou jsem vyrobila pro jistotu taky ze dvou vrstev. V planžetě i v obou stranách kapsy je dírka, kterou se planžeta zašněruje, aby držela a nevysouvala se při pohybu. Tedy, teoreticky, protože se mi při všívání kapsa nějak posunula a dírky nenavazují. Tak budu muset dodatečně vyrobit další dírku.


Planžeta je vyrobená z plochého kusu dřeva z tátových zásob. Byl to nejspíš původně nějaký kus nábytku nebo tak něco. Dírka v něm šikovně už byla, takže jsem ho jenom seřízla na potřebnou délku a důkladně osmirkovala, aby z něj nikde nelezly třísky a neměl žádné ostré hrany. Jen ještě uvažuju, že zkusím vypalování vzoru, jako na mnohých historických exemplářích... mno.
Pro osoby neuvyklé, ohýbat se v tom k zemi vyžaduje cvik a jde to jenom určitým způsobem. Některé pohyby prostě v empírové šněrovačce neuděláte. Přesto mám za to, že oproti kosticemi napěchovaným kónickým rokokovým korzetům to pořád bylo slušné osvobození... Když pominu neúprosně přímou planžetu, která se mi při pokusu o moderně emancipovaný ohyb zarývá do břicha, je mi tahle šněrovačka vlastně i pohodlnější než podprsenka. :-)

Jedna věc, která se mi podle některých, kteří vědí lépe, na mém střihu moc nepovedla, je výška zad. Historické empírové šněrovačky obvykle sahaly výš. (Podle fotky to odhaduju tak o dvě šněrovací dírky výš.) To patrně také příspívalo k módní vzpřímené postavě.


Korzety přinejmenším z 19. století (jiná století moc nemám nastudovaná) se obvykle šněrují s ponechanou mezerou - tedy se s ní počítá už ve střihu. Je tam zkrátka ponechaná určitá vůle pro měnící se postavu (stačí se pořádně najíst, znáte to...). Můžu si to, teoreticky, zašněrovat i v pase nadoraz...


... ale střih s tím nepočítal a nesedí to dobře. A není to ani pro tohle období vhodné.

Jestli se pozorně díváte, určitě jste si všimli, že nešněruju dneska obvyklým způsobem "nakříž", jak si třeba šněrujete tkaničky u bot, ale dvěma samostatnými tkanicemi každou z jednoho konce, "spirálovitě". Tak se to totiž dělalo právě až někdy do první poloviny 19. století. Vyžaduje to trochu nepravidelné rozmístění šněrovacích dírek. Krásně je to (opět ovšem anglicky) rozepsané tady.

Na šněrování sama sebe jsem si už vypracovala určitý grif, ale aby to tu nebylo tak dlouhé, a popřípadě i aby se to líp googlilo ;-), věnuju tomu opět samostatný příspěvek.

Tkanice se upevňují na kratší tkaničky všité na každém konci do šněrovačky.


Tkanice a tkaničky jsem si vyrobila sama - upletla. (Kdo neumí anglicky: používáte ponožkové jehlice, nahodíte pár ok - tady konkrétně tři, upletete řadu, a místo abyste jehlici otočili, jenom pleteninu přesunete k druhému konci, přehodíte přízi od posledního k přednímu oku a pletete tímhle způsobem "dokola". Stephanie Ann na to používá "bavlněnou háčkovací přízi".)


Na rozdíl od uvedeného návodu jsem k výrobě použila ten lněný potravinářský provázek, který se mi nehodil do výztuhy, a protože je silnější, nahazovala jsem jen dvě oka.


Vzhledem k tvaru / délce mojí šněrovačky je tkanice vedená shora zhruba dvakrát tak dlouhá než ta odspodu. Pro představu, na délku 33 cm, 14 dírek na každé straně a mezeru odhadem 5-7 cm je to u mě zhruba 1 a 2 metry, včetně vůle na zavázání vpředu (v pase mám kolem 70 cm). Ty tkanice se časem trochu natáhnou, přece jenom jsou pletené (v tuhle chvíli mají ty moje přesně 104 a 206 cm). A po chvíli nošení musím vždycky šněrování trochu utáhnout - vždycky se to trochu podvolí.

Olemovaná je šněrovačka, jak už jsem předestřela v prvním příspěvku, šikmým proužkem. To je další možná ne zcela historický prvek - narážím často na lemování keprovými tkalouny a většinou v barvě šněrovačky - ovšem ta modř se mi tolik líbí (jak je vidět i na celém blogu ;-), že jsem prostě nemohla odolat. :-) Navíc většina užších současných keprovek, se kterými jsem přišla do styku, byla dost řídkých a snadno se "rozhrnula", což se mi na lemování korzetového kusu oděvu moc nezdá... Šikmé proužky byly už tehdy moc dobře známé, takže je to přinejmenším možné.


Ten boční šev tady byl taky zajímavý. Tady na fotce je to u klínku ten vzdálenější.
Jak jsem předestřela, obě vrstvy jsem šila převážně samostatně - tedy alespoň přední díl. Do obou jsem samostatně všila klínky a samostatně přišila klínky na bocích. Pak jsem obě vrstvy sestehovala k sobě (provizorně sestehovala k sobě, aby se při dalším šití neposouvaly; prošila prsní klínky napevno k sobě). Zadní díly jsem ale potom s předním sešila "sendvičovou" metodou: obě vrstvy jsem přišpendila k předním dílům, lícovými stranami k sobě, a sešila celý boční šev najednou. Pak jsem zadní díly, při sešívání rubem navrch, překlopila do líce, čímž se šev pěkně uzavřel. U zadních okrajů jsem zažehlila švové přídavky dovnitř a prošila šněrovačku těsně u okraje.


Poslední detail je fakt, že ramínka se, jako u mnoha historických exemplářů, vpředu přivazují, čím se jim rovněž ponechává trochu vůle (podobně jako u posuvných ramínek podprsenky).


Pak bych ještě mohla zabrousit k tomu, jak se vlastně šijí šněrovací očka - tehdy ještě nebyly vynalezené kovové průchodky - ale to už je taky téma na jiný příspěvek.

Žádné komentáře:

Okomentovat